Vznik sklářství se datuje přibližně od 5.tis.př.n.l. na Blízkém východě v oblasti dávné Mezopotámie, Egypta a Fénicie. Zde bylo poprvé objeveno sklo, které mělo úzkou souvislost s tavením kovů a glazurami na keramiku . Sklo bylo zakalené a nejasných barev, jelikož v té době ještě neuměli sklovinu čistit.

Tvarováno bylo do podoby ženských korálků . Z 2. tis.př.n.l. v Egyptě se našla nejstarší sklářská pec, která měla malé hliněné pánve, kde se sklovina, zvaná tehdy frita, tavila natřikrát na otevřeném ohni, aby se pročistila. Z Mezopotámie se nám dodnes dochovala nejstarší sklářská receptura výroby skla. Mezi nejstarší nádoby, které se nám dochovaly řadíme duté sklo, které vznikalo navalováním skloviny na hliněné jádro, vybrušováním do kusů skla a lisováním do forem [1] (technika lisování do forem byla v secesi znovuobjevena a nazvána pojmem patte de verre). Vyráběly povětšinou malé skleněné výrobky. V 1.tis.př.n.l., se v Mezopotámii se objevily první mozaiky a tzv. „sklo králů“ nazývané, kterému byly připisovány magické účinky a jež mělo krvavě rudou barvu. V Egyptě se postupem času objevuje čiré sklo, které bylo odbarvováno kuchyňskou solí. Převrat ve sklářství nastal ve Fénicii, kde vytvořili sklářskou píšťalu a byla možná masová výroba foukaného skla. Vrcholu dosáhlo sklo zejména v Římě, kde nacházíme vrstvená skla zdobená emaily, hutními nálepy, ale také skla irizovaná, jež mají kovový odlesk. Novinkou se stalo zatavování zlatých fólií do dvojstěnek, zrcadla, okenní skla a optická skla, kterého bylo využíváno jako čoček v sochařské tvorbě. Pádem Římské Říše se mnoho technik pozapomnělo a nalezeny byly až po řadě staletí. Počátkem 6.stol.n.l. se můžeme v Byzanci setkat se skly, které jsou malovány smalty a vypalovány. Součástí Byzantského umění jsou i barevné průsvitné skleněné výrobky a okenní skla zvané vitráže, které jsou zasazovány do olověných lišt. V 10. stol. začíná rozvoj středověkého sklářství ve střední Evropě. Skleněné výrobky byly strohé, spíše gotické a připomínají- cí zlatnické práce.

Tvary skla byly rozmanité ovlivněné římským, benátským, byzantským a islámským uměním. Dekorem bylo žebrování, hranování a zahrnovaly i napodobeniny postav a zvířat v různých velikostech. Sklovina byla světle až temně modrá, tmavozelená, tmavočervená, fialová a zlatožlutá, což bylo způsobeno neznalostí odbarvování skloviny . Ve střední Evropě se později vyrábělo především sklo "luxusní" a bylo určeno k široké spotřebě. Snad proto se říkalo, že: "Sklo je stříbro chudých". V přímořských oblastech, jako byly Benátky docházelo k pomalému rozvoji sklářství a to z jediného důvodu. Nepatřily k nejpokrokovějším centrům nového světového ani výtvarného názoru. Vše bylo chráněno, kontrolováno a vznikaly první archívy. První doklady o provozu skláren se nazývaly capitolare (r. 1271) [1]. Vyráběli mozaikové kamínky, zvané tesserae, láhve na víno a olej, číšky a skleněná závaží. Důležitou složkou byly skleněné perly z tyčí a trubic a okenní terče. Roku 1292 došlo k vysídlení všech skláren na ostrov Murano, aby se zamezilo rozšiřování velmi tajné receptury jejich skloviny. Znali výrobu čirého skla a malbu emailem, což pro ně znamenalo export do jiným měst a zemí a to pro ně znamenalo rozvoj sklářství v Itálii. Existovaly sklárny v Neapoli a v Altare u Janova, kde se později vyvinulo sklářské centrum. Benátky navazují na antické, byzantské a islámské tradice a rozšiřují umělecké sklo po celé Evropě. Vytvářejí skleněné imitace drahých kamenů a perel, zrcadla a lustry . Zprávy o vývoji benátského skla jsou po 1.pol. 15.stol. stále více obsáhlejší a je možné je doložit prvními zachovanými výrobky, například emailem malovaná skla. Prvním malířem skla byl Gregorio do Mauplion, původem Řek. O rozvoj emailové malby, který nastal ve 2. pol. 15. stol. se zasloužili Angel Barovier, Giovanni Mario a Obizzo. Malované náměty byly figurální, nejčastěji erotické, mytologické, triumfální a svatební. Malba na čiré a bílé sklo byla pak snahou imitovat čínský porcelán. Čiré sklo zdobené zvířecími symboly nebo heraldické motivy a bohatší dekory byly nazývány groteskami. Koncem 15. stol. se vyrábělo sklo zvané chalcedonio a lattinno a obnovila se technikamillefiori a nitkování . Moravské sklářství zůstávalo dlouho mimo pozornost sklářských historiků i přesto, že tvoří důležitou složku českého sklářství, zhruba 1/3 veškeré produkce českých zemích [2]. Mezi hlavní výrobní oblasti spadá zejména Jesenicko, Slezsko, Českomoravská vysočina, Valašsko a Jižní Morava. Na Moravě se se sklem setkáváme v archeologických nálezech již od doby bronzové, například: ženské barevné korálky, kdy producentem byli Keltové koncem 1. tis. př. n. l. a zanechali zde sklářské pece a barevné sklo. 7 12 Průkopníkem sklářství byla na Moravě katolická církev, biskupové z Vratislavi a Olomouci. Zato v Čechách sledujeme v té době nepřerušený vývoj sklářství, ve kterém utavené a zpracované sklo svou velmi dobrou kvalitou převyšovalo výrobky z ostatních středoevropských zemí. Sklo bylo jen slabě zbarvené do žluta nebo do zelena. Nejčastějším výrobkem byly vysoké poháry dosahující až 50 cm a jejich povrch byl nejčastěji ozdoben drobnými nálepy, nebo přitavenou skleněnou nití . V Čechách byly pro výrobu skla téměř ideální podmínky. Dostatek dřeva k vytápění sklářských pecí, salajky, kvalitního křemene i vápence, vhodný materiál na stavbu pecí a výrobu pánví a řeky s proudící vodou k pohonu brusíren. Povrch českých skleněných výrobků byl nejdříve zdoben malbou smalty , později rytinou nebo brusem. Příčina rychlého rozkvětu sklářské výroby v Čechách je dávána do přímé souvislosti z rozkvětem stavitelství, malířství, sochařství a uměleckých řemesel za vlády římského císaře a českého krále Karla IV. (1316-1378). Karel IV. který se rozhodl ozdobit katedrálu svatého Víta na Pražském hradě "Posledním soudem", největší exteriérovou skleněnou mozaikou ve střední Evropě. a k provedení patrně povolal skláře-specialisty z Benátek [5]. První stěhování sklářů z Čech do ciziny je zaznamenáno z roku 1448, kdy se odstěhovalo několik sklářů i s rodinami kvůli náboženské- mu pronásledování z Krušných hor a Šumavy do Francie. Usadili se kolem města Darney a postavili tam několik specializovaných hutí. Znovu byly objeveny řezané okenní tabule ze skleněných válců. metodou „procédé de Boheme“. České sklo mělo dobrou kvalitu a pro fyzikální a chemické vlastnosti jej chválil a doporučoval jejich používání lékařům, lékárníkům a alchymistům Hieronymus Brunschwig. Pro své pokusy je používali alchymisté a po roce 1600 již také první rytci drahokamů a skla na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Zahraniční obchod českým dutým sklem existoval již ve 2. pol. 16. století, kdy tyto výrobky pronikaly zejména na jihoněmecké trhy . V 16. století bylo v Čechách nejméně 34 sklářských hutí, ve kterých se vyrábělo sklo luxusní malované, levné nazelenalé barvy, okenní terče a skleněné perle. Dalším výrobkem, který konkuroval světovým trhům byly skleněné perličky (páteříky - pater noster Brada), které byly v 16. století opakovaně zakazovány z dů- vodu velkého zájmu. V průběhu renesance, v 16. stol. a poč. 17. stol., se ve sklárnách severně od Alp stále vyráběly skla nekvalitní, zelenavé nebo nažloutlé barvy, nehomogenní a s bublinkami. Skla pro svou nazelenalou barvu, způsobeno nečistotami a železem, byla ozna- čována jako skla lesní , podle barvy stromů. Tvary a dekory navazovaly na gotickou produkci. Vyrábělo se v malých sklárničkách, kde se topení zajišťovalo bukovým dřevem. Tyto sklárny byly vždy umístěny poblíž lesů a po jejím vykácení se stěhovaly k lesům dalším. Jedna sklárna spotřebovala na 3000 m3 dřeva ročně, takže za několik století došlo k vykácení obrovských ploch lesů. Výrobky byly různých velikostí, ale stěny výrobků byly silné a tím i těžké. Bylo to způsobeno obsahem oxidu draselného ve sklovině, který nedovoloval výrobu tenkých předmětů, neboť sklovina rychle tuhla. Navíc se sklovina těžce tavila a jevila tak známky nedokonalosti, jako byly zejména neprotavené kaménky písku. Šmouhy pak byly zakrývány malbou. Ve 2. pol. 16. stol. se uplatnilo čeření skloviny a zejména v českých zemích se začala sklovina odbarvovat, což mělo za následek lepší kvalitu skla . V německých zemích se sklo vyrábělo stále zakalené a až tmavě zbarvené. Ve 30.letech 16. stol. zaznamenaly Benátky vývoj nevypalované malby olejovými a pryskyřičnými barvami, což bylo dovršení vývoje benátského renesančního skla . Jako dekory byly používány nálepy, ouška, maliny a nitě, sklovina se tak stala tenčí a lehčí, elegantní . Výrobky měly reliéfně tvarované dříky, byly foukány napevno do kovové formy a zdobené zvířecími maskami nebo festony, měly natavované ouška či křidélka, zdobená štípanými čirými hřebínky. Guiseppe Briati byl posledním významnou osobností benátského sklářství, získal privilegium na výrobu skla a obnovil a zdokonalil techniku nitrování. Vytvořil typ benátského lustru. Ten byl hutně tvarovaný z čirého a barevného skla s architektonickými a naturalistickými motivy listů a květů. Zrcadla byla nejlepší v Evropě, jež byla foukána do válců, rámovaná a zrcadlená. Během 16. a 17.stol. vyrostly v Evropě sklárny zakládané benátskými emigranty, skláři nepatřili k výkvětu benátských umělců a měli potíže spojené se získáváním surovin, proto výroba se zakotvila a rozvinula jen v oblastech Nizozemí a Francie. V těchto zemích nelze rozlišit sklo od benátských vzorů. Předměty z té doby jsou spíše dekorativní, užitečnost je potlačována a nacházejí se také plastické imitace ovoce. V 17. stol. se stalo sklo běžným užitkovým a nápojovým a dekorovalo se hutními nálepy a spinováním, čímž zmizely drobné nálepy. Perličky byly nahrazeny velkými perlami, na které se používaly kovové raznice zvané maliny. Spiny nebyly hladké, ale dekorovaly se. Užívalo se horizontálních spinů, které ovíjelo tělo číše v jednom kruhu a dlouhé spinování, které ovíjelo celou číši. Spiny kolikrát vytvářely zajímavé povrchové optické dekory. Tvary renesančního lesního skla byly bohatší než gotické, měly vysoké roztáčené dýnko, trumpetové a kroužky zavěšené v malých ouškách skel a byly bohatě zdobeny . Byly vyráběny i tzv. žertovné poháry , ze kterých nebylo možno pít, například pohár s dvojitým dnem, drobná skleněná plastika uprostřed otvoru, číše a lahvičky ve tvaru ženské postavy, figurky medvědů a prasat, číše tvarů bambitek, trubek, bot . Základním tvarem byla jednoduchá číška válcovitého a soudkovitého tvaru, krautstrunk. Nejslavnějším obdobím v historii českého sklářství byl závěr 17. a 1. pol. 18. století, kdy se podařilo utavit tzv. „český křišťál“. Čeští skláři tak dosáhli na přelomu 17. a 18. století s novými výrobky bezkonkurenčního postavení na rozhodujících evropských trzích a pronikli s nimi i do zámoří. Zdobené české křišťálové sklo pak zastínilo do té doby bezkonkurenční, z renesančního stylu vycházející, hutní sklo z Benátek . Znamenité postavení českého skla na mezinárodních trzích nebylo dáno jen kvalitou výrobků, ale také kvalitou provedeného zdobení. S tímto sklem obchodovali i jednotliví obchodníci. Z nich nejznámější je Georg Franz Kreybich (1662-1736) z Kamenického Šenova., který vykonal přes třicet obchodních cest a navštívil většinu evropských zemí. Sklo prodával v Německu, Francii, Petrohradu, Moskvě, Stockholmu i v Londýně. Byl vyučeným rytcem skla a na přání zákazníků zdobil dovezené skleněné předměty jejich monogramy a dalšími symboly. Počátek 18. stol. znamenalo všeobecný úpadek pro Benátky, ale stopa, kterou benátští skláři z 16.stol. zanechali je jednou z umělecky nejvýznamnějších odkazů v historii evropské sklářské výroby. V Německu ve stejné době byla objevena nová dekorační technika leptání skla kyselinou, ale uplatnila se až po francouzském objevu kyseliny fluorovodíkové, která je prudce jedovatá. Dalším objevem se stal tzv. „švarclot“, což je barva na bázi olova a u nás jej zavedl Ignác Preissler. Francie se do historie sklářství zapisuje také litým plochým sklem, jež je ručně váleno litinovým válcem na litinové desce. Vyrábějí se tak okenní tabule, výkladní skříně, nebo velká zrcadla. V Čechách je sklo v 18. století spojeno také s výrobou a vývozem skleněných ověskových lustrů a přechodně také bohatě zdobených zrcadel. V roce 1724 začal v Práchni u Kamenického Šenova vyrábět a prodávat ověskové lustry Josef Palme. V roce 1727 dodal první čtyři dvanáctiramenné křišťálové lustry a lampy obchodník se sklem Johann Ferdinand Bramberk z Prahy arcivévodkyni Marii Alžbětě do Bruselu a dalších dvanáct lustrů královskému dvoru do Paříže. V následujících letech byly českými ověskovými lustry vyzdobeny královské paláce ve Versailles, Marly, Choisy a další královské a šlechtické rezidence v téměř celé Evropě. Před pražskou korunovací rakouské císařovny Marie Terezie roku 1743 vznikl v Polevsku nový, po panovnici pojmenovaný ověskový lustr bez středové nosné tyče, který se jen s malými konstrukčními úpravami dodnes vyrábí pod obchodním označením „Marie Terezie„ . Lustry z

Kamenického Šenova v klasickém i netradičním provedení zdobí dodnes reprezentační prostory královských a prezidentských rezidencí i vládních úřadů, divadel a hotelů. Obzvláštní pozornosti a oblibě se těší i v islámském světě, kde zdobí vládní budovy, univerzity a mešity . Sláva českého křišťálu netrvala dlouho a na obzoru se vyskytlo sklo z Anglie, lépe řečeno olovnaté křišťálové sklo, které je lehce tavitelné, pevné, těžké, jiskrné a je vynikající k broušení. Anglie se tak stalo sokem proti našemu sklářství. Výrobní a odbytovou krizi se českým sklářům podařilo překonat ve 2. čtvrt. 19. století se zahájením výroby nových na povrchu a ve hmotě barvených skel a jejich povrchovou úpravou. České země se vyznačily žlutou, vytvořenou pomocí stříbra, a červenou, mědí, lazurou od Bedřicha Egermanna . Černá lazura byla vytvořena v Novém Boru, kde přesytili mangan. Červeným a černým hyalitovým sklem, které vytvořil Jiří Buqov, se u nás dosáhlo napodobení polodrahokamů. 19. stol. je stejně důležité pro objev nových sklářských technik, tak jako staletí předchozí. V tomto období došlo k objevení pískovaného skla v Anglii a navíc byl vyroben stroj na výrobu láhví. V Americe dochází k lisování skla. Ve Francii k zatavování keramických past do skla, kdy je možné tvořit skleněné figurky a dále se uplatňuje strojová velkovýroba plochého skla tažením. Koncem 19. století došlo v Německu k nepřímému ohřevu sklářských pecí, což byl základ moderního sklářství od Friedricha Siemense. Tento vynález způsobil vysoký žár, vysokou kvalitu skloviny, životnost pecí až 10 let, použití zemního plynu a elektřiny. Prvně vyrobené armované bezpečnostní sklo s drátěnou vložkou. Zdokonalení ve formě zakaleného a vrstveného skla. Na Slovensku, Emil Patoček ve sklárně Zlatně znovuobjevil irizování skla horkými kovovými párami, které způsobovaly duhové zabarvení. Co se týče hutního skla a tvarování z volné ruky, jsou dodnes jsou v této sklářské oblasti Češi mistry . České sklo neovlivňuje vývoj sklářské výroby na evropském kontinentu i v zámoří jen svými vlastními výrobky, technikami a technologiemi, ale také technikami a technologiemi převzatými a zdokonalenými. O existenci české sklářské výroby spolurozhodoval a stále rozhoduje export skla do řady zemí. K přednostem českého sklářství a předpokladům jeho schopnosti obstát v mezinárodní konkurenci patřilo a stále patří jeho školství. Vyvíjí se od roku 1856, kdy v Kamenickém Šenově vznikla odborná škola kreslení a modelování, aby vychovávala nejen budoucí malíře a rytce skla, ale další zdokonalování umožnila vyučeným sklářským tovaryšům a mistrům. Byla druhou v Rakousko-Uhersku založenou odbornou školou a patrně první odbornou sklářskou školou v Evropě a prvním ředitelem byl Jan Dvořáček. Druhá vznikla roku 1870 v Novém Boru. Třetí roku 1904 v německém Zwieselu. Kamenickošenovská a novoborská škola svým příkladem ovlivnily rozhodnutí založit roku 1920 odbornou sklářsko-obchodní školu také v Železném Brodě. K odborné sklářské výuce na středoškolské úrovni se roku 1920 přidala vysokoškolská výuka sklářských technologů na ČVUT v Praze a sklářských výtvarníků na SUPŠ v Praze v ateliéru prof. Josefa Drahoňovského (1920- 1938). Ve 2. pol. 40. let minulého století byly položeny základy výchovy také pro dělnická povolání na učňovských školách a středních odborných učilištích. 20. stol. zaznamenává velkovýrobu tabulového skla v Belgii, které mělo masové využití, hlavně tedy v architektuře a USA se zasloužilo o skleněné vlákno, používané ve skleněných textiliích, laminátech izolacích vodičů. V moderní době se také proslavily české země, a to tažením skleněných figurek z barevných sklářských tyčinek od Jaroslava Brychty . Tento sochař vytvořil 1. hutně tvarovanou plastiku s názvem „Železné torzo“ a byla zahájena epocha užití skla jako sochařského materiálu. Ve 2. pol. 20. století čeští skláři významně zasáhli do celosvětové diskuse o využití specifických vlastností skla jak v ateliérové, studiové tvorbě, tak v moderní architektuře. Jako první začali čeští výtvarní umělci na světě ze skla tvořit objekty srovnatelné s obrazy a sochami. Čeští skláři začali přetavovat sklo ve formách a zhotovovat z něj sochy, Libenský, Brychtová, nebo umožnili roztavené sklovině chovat se přirozeně a přesto v souladu s výtvarníkovými tvůrčími záměry, Roubíček. Dnes jsou tyto a další možnosti využití skla v autorské

ateliérové práci samozřejmostí. Když v roce 1958 profesor Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu poprvé předvedli sklobetonovou stěnu s tavenými skleně- nými kameny s uvnitř vymodelovanými zvířecími motivy, získali Velkou cenu Grand Prix. Účast českých sklářů na mezinárodních přehlídkách uměleckého skla a na sklářských sympoziích, počet cen získaných v soutěžích, zastoupení v evropských i zámořských muzeích a galeriích i soukromých sbírkách dokazují jejich úspěšnost i mezinárodní význam. Práce českých sklářských výtvarníků, Libenského Brychtové, Roubíčka, Hlavy, Ciglera, Šípka aj. , jsou nedílnou součástí výzdoby nových budov v Německu, Belgii, Francii, Spojených státech, Japonsku i jinde. Čeští skláři jsou vyhledávanými spolupracovníky zahraničních umělců a úspěšný- mi realizátory jejich projektů. Čeští skláři již přes 600 let svými vlastními objevy a příklady ovlivňují sklářskou výrobu v sousedních i velmi vzdálených zemích, ale také přijímají a po přehodnocení využívají četných vnějších podnětů. Česká produkce se stala neodmyslitelnou součástí evropské sklářské kultury, ale s příznivým ohlasem na ni se setkáváme i ve Spojených státech, Japonsku a jinde. České sklo má nezpochybnitelné kvality technické a technologické, výtvarné a uměleckořemeslné. Vyrovnává se s novými poznatky a využívá jich jak v tradiční řemeslně náročné ruční, tak v moderní průmyslové výrobě. O zvláštní pozornost si v poslední době říká také autorské ateliérové sklo sklářských výtvarníků…

vznik_sklarstvi

ADRESA

Vrapická 28
Stehelčeves 273 42

KONTAKTY

Telefon: 312 283 292
Mobil:    776 885 098
Email:    Krupicka.Z@seznam.cz

DOPRAVA

Česká pošta – na poštu/do ruky
Osobní převzetí
Nad 20 000 Kč osobní doručení ZDARMA